switch lang switch to English
přihlašování na únorový výlet
do Amazonie zahájeno
více informací...
Globální meditace, možnost
zapojit se při nejbližším úplňku
Sob 4.listopadu 2017 06:24 UTC
více informací...
Déšť v období sucha
vodopády Tununtunumba

Svojí další v pořadí už třetí výpravu do Amazonie jsem plánoval více než půl roku a ani tak jsem se nemohl připravit na všechna překvapení. Jako první přišlo to, že jsem se týden musel potloukat v okolí Tarapota (centrum provincie San Martin s letištěm), protože cesta do Yurimaguas byla uzavřená. Alespoň jsem se tedy aklimatizoval procházkami džunglí v distriktu San Antonio a Chazuta, ale také si připomněl, jak přemýšlí na většině místech v Peru, když vidí gringa - „Ten má určitě spoustu peněz. Jak je z něho dostat?“

První den v Chazutě probíhal v pohodě, místní mě přesvědčovali, že tohle je vesnice přátelství – 'el pueblo de amistad', ukázali mi nejkrásnější vodopády z celé provincie San Martin – Tununtunumba, za průvodcovské služby jsem zaplatil regulérní cenu. Druhý den už ovšem dychtivost po chechtácích 'extranjera' klasicky nedokázali zkrotit.

Aguas Sulfurosos

„Máme tady celosvětově ojedinělou atrakci,“ nabízel se snad desetkrát jeden místní vejtaha, když jsem se odpoledne se svým průvodcem Emarsonem vrátil z Aguas Sulfurosos (přírodní termální koupele) a oddychoval 'na sucho' v jednom bistru, protože jsem neměl jako jediný ze všech po cestě nasbíraných kamarádíčků chuť na pivo. Jednalo se o výlet rychlým člunem proti proudu řeky Huallaga do místa zvaného Chumia (čti čumia). Zcela nesrozumitelně však na mě působily jeho posunky, kdy mával rukou nahoru a dolů, a vydával přitom zvuk „dzh...dzh...“ Nijak mi to nešlo dohromady s pohybem lodi, která přece může jet po vodě jen rovně!

Rybář v Chumii

Nakonec jsem si tedy řekl, že takovou podivnost bych měl i přes docela vysokou cenu přece jenom vyzkoušet. Vyrazili jsme tedy v podvečer z přístavu, po klidném a širokém toku, ale už po 5 minutách se dostali do místa, kde se úzkým korytem proti nám řítilo neuvěřitelné množství vody, a kde člun spíše skákal po obrovských peřejích, než plul. V samotné Chumii jsem potom čuměl na ekohotel zasazený do malebné soutěsky, ale také na to, co všechno začal můj nový brach vymýšlet. Tím, že jsme prý dopluli až sem, tak už je cena o 50 solů vyšší. Když jsem kroutil hlavou, tak navrhoval, že když přeplujeme ještě další peřeje, tak už doplatím jen 50 solů. Když jsem znovu kroutil hlavou, tak dumal a dumal, a na zpáteční cestě pak z něho vypadlo, že těch 100 solů jsem vlastně zaplatil jenom za pronájem člunu a za benzín a jemu teď musím zaplatit ještě 50 solů za jeho práci.

Aby pak nenechali žádnou šanci nevyužitou, jelikož už jsem měl další den odjíždět, přihnali se ještě v noci i s Emarsonem do mého 'hotelového pokoje' s tím, že to pivo v bistru musím zaplatit. Ptám se tedy proč, když jsem žádné pivo nepil a ani nikoho nezval – odpověď zněla doslova: „Porque hombre peruano es boracho y no tiene plata.“

restaurace laPatarashca

V Peru jsem neprodlel ještě ani týden a už jsem měl turistických atrakcí plné zuby. Ještě že to nebylo to, za čím jsem sem přijel. Rozhodl jsem se tedy, že se ubytuji v Tarapotě a nebudu dělat nic jiného, než si užívat zdejší gastronomii, až dokud neotevřou cestu do Yurimaguas. Tu totiž už několik týdnů blokovali stávkující domorodci, kteří tím protestovali proti záměru vlády prodat jejich kmenové území několika zahraničním společnostem na vytěžení dřeva, pěstování palem k výrobě palmového oleje a těžbu ropy.

Jaké štěstí, když mi hned druhý den hotelový personál ukázal článek v novinách, že dnes se cesta do Yurimaguas otevírá mezi 9 a 11 hodinou dopolední. Rychle jsem si spočítal, kolik by mě stál další týden v Tarapotě, a snadno vyšlo, že mám tuto mimořádnou příležitost využít i za cenu, že budu jediný pasažér v pronajatém autě. Jenže jaký důsledek asi bude mít otevření 130 km dlouhé klikaté cesty skrze hory a doly na 2 hodiny? - neuvěřitelné rally. Před městem jsme sice ještě narazili na pomalované indiány s oštěpy, kteří prudili kvůli tomu, že už je 11:05, ale přesun se zdařil.

trhy v Yurimaguas

Už zbývalo jen nakoupit zásoby a nechat se lodí odvézt do mého cíle, kam se jinak než po řece Paranapura dostat nedá – do domu curandera dona Roquea, abych se od něho plné dva měsíce učil vše, co se týká amazonských léčivých rostlin.

Už jsem dobře věděl, že se cesta na tvrdých lavičkách v nepříjemné skrčené poloze dá o několik hodin zkrátit naloděním se v přístavu v Muniches, jenže jsem chtěl mít zase jistotu, že člun vyrážející časně ráno z Yurimaguas stihnu, a tak jsem nakonec několik hodin tvrdnul v Muniches. Odpověď na otázku „kdy připluje člun z Yurimaguas“ z nikoho nedostanete, ani když se ptáte španělsky.

Ale alespoň všichni věděli, že šílený gringo míří do Varadera, a tak mě upozornili na misionářské rapido, které přijelo do Muniches na otočku pro zásoby. Ochota přibrat šíleného gringa se našla a tak jsem si nakonec celou cestu hověl v polstrovaném sedadle, neboť misionářské zadky jsou rozmazlené stejně jako ten můj.

holčička v Muniches

Zkušenosti mě pochopitelně nutily dohodnout si cenu za odvoz předem, ale několikrát jsem narazil jen na tichý posunek, který se nedal vysvětlit jinak, než – „To je dobré, vždyť stejně máme volné místo.“ Kdo však zná alespoň trochu zdejší mentalitu, nemůže být ani trochu překvapen, že po příjezdu na místo se za mými zády ozvalo bez jakéhokoli zaváhání – „treinta soles“.

Vlastně 'na místo' není zcela přesné – chyběl ještě kilometr proti proudu Paranapury, který už jsem ten večer kvůli rychlému setmění a dešti nezvládnul. Užil jsem si tedy místní pětisolové ubytování a nejnáročnější kilometr z celého mého cestování z Evropy jsem dorazil druhý den.

don Roque

U dona Roquea jsem byl už dvakrát v období dešťů a paradoxně ještě nikdy nezažil takhle rozvodněnou Paranapuru, jako teď v oficiálním období sucha. Pro uskutečnění svého záměru jsem nachystal a naplánoval všechno, ale i tak jsem do poslední chvíle nedokázal přestat pomýšlet na všechna rizika, která ještě zůstávala – Don Roque nemusí být doma, protože nebyl způsob, jak mu dát vědět, že přijedu, potom i tak nemusí mít chuť se mi celé dva měsíce věnovat a nadto nemusí chtít mi vůbec nějaké informace sdělovat.

Všechny mé obavy se však už brzy vytratily. Don Roque mě uvítal, jakoby mě už očekával – prý dokonce intuitivně vycítil, že přijíždím. Vyšli jsme si spolu na příjemnou klidnou procházku k soutoku řek Cachiyacu a Paranapura, kde se koncentruje hodně energie, a kde mě nechal vylíčit, co od něho očekávám, a se vším souhlasil.

soutok řek Cachiyacu a Paranapura

Hned večer jsem si připomenul chuť Ayahuasky, kterou jsem neměl už rok a půl a na všechny pocity spojené s jejím požitím už zapomněl. Jak se dá vůbec na něco takového zapomenout? - Nevím. Asi je to stejné, jako s porodními bolestmi. Zvláštní příchuť, kterou tentokrát 'Roqueho ája' měla, jsem cítil stále i o po několikerém vyzvracení, nicméně mé další studování šamanské tradice se tím znovuzačalo.

Druhý den se uskutečnil drsný výlet do džungle, aby se curandérské zasvěcování zbytečně dlouho neodkládalo. Objem informací, které jsem přijímal od dona Roqueho celou dobu, by nejspíš vystačil na knihu a množství štípanců od zancudů (takový větší komár se žlutými nožičkami) by někomu možná vystačilo na celý život.

první exkurze

Jelikož jsem očekával období sucha, nezaopatřil jsem si gumáky, a když se přímo před mýma nohama obutýma jen do tenkých tenisek proplazil smrtelně jedovatý had Cascawel, hned bylo jasné, kam bude směřovat další šamanská výprava – do vesnice za nákupem pevných vysokých holinek.

Domů jsme se vraceli sice stejnou cestou, jelikož však řeka mezitím vystoupila z břehů, tak už to nebyla tak docela stejná cesta – některé úseky jsme brodili po pás v totálně neprůhledné vodě. Ale o humor nás to nepřipravilo, žertovali jsme, že je to jako ve filmu Anakonda.

Roqueho příbytek jsme opouštěli suchou nohou a stačily jen čtyři hodiny a už byly základy pod vodou – dobytek stál ve vodě a kuřata na malých ostrůvcích. Tak tedy vypadal můj příchod do džungle v období sucha.

kořen rostliny Nahuagsha

Další seznamování s curanderskými technikami pokračovalo požitím kořene z rostliny Nanhuagsha. Podle Roqueho je Ayahuaska jen pro takové počáteční pročištění a dočasnou 'conexión', ale jeho tradice potom znamená užívat mnoho dalších bylin. Později dokonce upřesnil, že pro maximální zdravotní účinek se má Ayahuasca užívat maximálně dvakrát do měsíce a desetkrát do roka. Nadužívání může způsobit narušení střevní stěny a mikroflóry.

Nanhuagsha se užívá pro vytvoření trvalé 'conexión', při kterém se curanderovi ve vizích představují rostliny jako bytosti, které vyučují. Jen škoda, že jsem se tak přejedl papayou, až se mi udělalo špatně a nemohl jsem si pro mě zcela nové účinky patřičně vychutnat. Asi po půl hodině přišel pocit totálního zmrazení úst a rtů a až do rána pak pokračovalo zmrazení celého těla. Když člověk neví, co má přesně od toho čekat, vždy to trochu první prožitky oslabuje, ale věřím, že bych si s alkaloidy z této rostliny i v budoucnosti velmi dobře rozuměl.

zatopený pozemek

Ráno řeka ustoupila zpět, ale všude okolo domu zanechala silnou vrstvu bahna, takže jsem si nemohl dojít ani na záchod bez toho, aniž by se mi boty obalily alespoň kilogramem lepkavého bláta. To, že vysychající bahno přiláká obrovské množství much, vás sice automaticky nenapadne, ale pak si řeknete – vždyť je to přece samozřejmé. Koupání v rozvodněné řece je také náramná zábava, ale očekávat koupelnu v pralesním příbytku? Ehmm...

Onen známý kritický kilometr do vesnice jsem tedy ještě znovu musel překonat v plátěnkách, stále napůl zmražen a s diarheou (sračkou) jako řemen, ale nikdo jiný si za mě holinky nevyzkouší, že? A co asi bude znamenat to už z dálky znějící dunění? - Domingo? - Nejenom to, ale katolická fiesta, která ve Varaderu znamená, že muži jsou totálně namol a ženy si vzájemně stěžují na to, jací jsou jejich muži ožralové.

V obchodě přišla otázka, kterou jsem očekával – Jaké číslo? - 42. Máme 41 a pak až 43 – zněla rovněž vcelku očekávatelná odpověď. Začal jsem se zkoušením čísla 43, abych pak zjistil, že i 41 je mi velké. Když jsem potom čekal na dona Roquea, aby si také nakoupil pro sebe, rozhodl se krátit mi dlouhou chvíli opilec s totálně vyhnilým chrupem, kterému smrdělo z úst jako z žumpy. Až jsem byl v úžase, jak může udržet v chodu všechny biologické funkce něco, co vydává takový zápach.

holinky z Varadera

Když don Roque postřehl můj diskomfort, zvolil k mé radosti zpáteční cestu tak, abychom se opilcům vyhnuli. Znamenalo to proplížit se potajmu za dřevěnými domečky, kam místní chodí vykonávat potřebu. Ještě, že už jsem měl na nohou moje nové 'botas' číslo 41.

Na dnešní den se požívání silných odvarů neplánovalo, tak jsem se před spaním spokojil s čajem Yerba Luisa, který je mimořádně chutný a léčivý – také prý zlepšuje kvalitu snění, které, jak jsem zjišťoval stále více, má v šamanské tradici velký význam. Rovněž se přidává do známého peruánského nápoje Inca Cola, který gringové často nazývají žlutou přeslazenou jedovkou a kupují méně sladkou Coca Colu, která ovšem nejspíš žádné léčivky neobsahuje.

Z hamaky jsem před usnutím sledoval silné záblesky nad džunglí na protější straně řeky. Co to mohlo být za emanace, když nejen že nehřměla bouřka, ale dokonce na obloze nebyl ani mráček?

supai na své čakře

Hned druhý den mě don Roque sám od sebe do té džungle za řekou zavedl a na jednom místě se zdál mimořádně spokojený. Chtěl tam posedávat a fotit se – prý se tomu místu říká 'chacra de supai' a když tu někdo přespí přes noc, mohou ho kontaktovat lesní skřítci a sdělovat mu informace o léčivých rostlinách a postupech přípravy odvarů.

Při pochodu džunglí jsem bedlivě sledoval, jak si don Roque počíná. Proč ale vždy schytám každou pavučinu rovnou do ksichtu, když jdu až jako druhý? - No jo, vždyť je vlastně don Roque o hlavu menší.

Podle čeho tedy šaman v džungli plné bující vegetace rozeznává léčivky? - nejčastěji tak, že odsekne ze stromu kousek kůry, sleduje co je pod ní, ochutnává mízu, případně i kůru. Jiný způsob identifikace je těžko realizovatelný, protože 10 až 20 metrů nejsou na kmenech žádné větve ani listí a výš se potom proplétají s větvemi jiných stromů a liánami – a šaman není tarzan, že...

motýl Morfeus

U potoka jsem si udělal velikou radost zachycením Morfea zblízka. Morfeus je přes 20 centimetrů velký motýl, který září tak jasnou modrou barvou, že vypadá jako létající neonka. Už jsem se snažil ho vyfotit mockrát, ale nikdy před tím se mi to ještě nepodařilo. Tentokrát někdo ale zanechal u cesty list s troškou fermentovaného masata, které přilákává motýly. Tohle se dělává jenom pro gringy, protože nikdo jiný o motýly nemá zájem. Kdo a proč to ale tady dnes nachystal, když tu žádný jiný gringo není? - záhada.

Potom mi don Roque ukázal cestu, která prý vede do vesnice Jeberos na řece Aipena a je to prý daleko tři dni pěšky – připadalo mi to úžasné, že se ještě někde měří vzdálenosti na počet dní pěší chůze. Je to prý nejbližší místo s bílou půdou (tierra blanca), kterou některé významné léčivé rostliny potřebují k životu a nerostou tudíž nikde jinde.

Uña de Gato (vilcacora)

Při navracení se zpět mi don Roque vysvětloval rozdíly mezi kvalitami rostlin, jenž jsou důležité pro maximalizaci jejich účinku. Například Nanhuagsha je embra a macho (samčí a samičí)– léčivý je macho. Potom mi ukázal falešné Uña de gato – falešné se při ohnutí láme, to pravé je pevné a pružné.

Don Roque mi dále představil plevel, který se sbírá a prodává jen gringům, kteří nikdy nepoznají rozdíl. Rostliny produkující léčivé alkaloidy z nějakého důvodu potřebují klidné místo v nedotčené džungli. Jak postupuje vypalování džungle pro zakládání chaker s banány, Yucou, Sacha inchi, papayou..., panenskost ustupuje a získat originál léčivku je stále náročnější. Proč si to ale ztěžovat, když gringo koupí stejně všechno? Gringo houby rozumí amazonským rostlinám a neví, koho se má na ně ptát. Zeptá se tedy náhodně a nikdy nedostane odpověď „nevíme“ nebo „neznáme“. Místní ukáže na nejbližší strom a řekne: „Tohle je léčivka“ - a gringo věří a říká si „jaké štěstí“ - a také, což je to nejdůležitější, solí.

Don Roque sám prý zkoumal všechna místa v peruánské Amazonii až po Iquitos, aby schválně zjistil znalosti jiných curanderos a 99% z nich jen využívá naivnost turistů a o rostlinách nic neví. Vrcholem všeho jsou prý trhy v Iquitos, kde se prodávají rostlinné extrakty úplně na všechno. Prý i označení „bamba“ na ně nestačí, protože obsahují jen cukr, aguardiente (alkohol) a barvivo.

Sangre de Drago

Jedna parádní bamba se ale vymyslela na slavné Sangre de drago – strom s mízou červenou jako krev, která má mimořádně léčivé účinky. Originál Sangre de drago ovšem moc mízy neprodukuje, což jsem si sám ověřil naseknutím kůry, kdy vyteklo jen pár slziček. Získat plnou nádobu je proto hodně náročné. Existuje však jiný strom Cumala, ze kterého při naseknutí mačetou míza jen crčí a má úplně stejně červenou barvu. Míchá se ještě s mízou z banánové palmy, aby výsledná konzistence byla totálně k nerozeznání, a to se pak exportuje jako Sangre de drago (bez jakýchkoli zdravotních účinků).

Došlo také na vysvětlení, proč je často léčba u falešného curandera neúspěšná, třebaže použije skutečně léčivou rostlinu – správná přírodní terapie je totiž mnohdy spojena s dietou. Její nedodržení buď vede k neúčinnosti léku, nebo k nepříjemným vedlejším účinkům – původní onemocnění zmizí, ale místo něho se třeba na některé části těla pacienta objeví otevřené vředy.

čerstvá třtinová šťáva

Cesta pokračovala dále skrze třtinovou chacru. Tam mi dal don Roque jedno stéblo na rozžvýkání – nikdy bych nevěřil, jaká je to dobrota a tak mě don Roque zavedl na farmu, kde třtinu lisovali a stáčeli 'jugo de caña' – čerstvou šťávu z cukrové třtiny. Ochutnat tekutinu rovnou z modrého sudu na obrázku je zážitek, za kterým se vyplatí cestovat nejen na jiný kontinent, ale i na jinou planetu. Všechno, co se píše o zdravotních účincích cukrové třtiny a léčivek z Amazonie je pravda, jen se to skrze komerční řetězce ke gringovi v čisté podobě nikdy nedostane.

Než jsme se v odpoledním vedru dobelhali do osady, lilo z nás tak, že by i z nás mohli stáčet čerstvou šťávu. Don Roque prohlásil, že je ještě stále příliš dehydrovaný a zavedl mě k donu Georgemu na masato. Masato je fermentovaný nápoj z Yucy (v Evropě známá jako Tapioka, která neobsahuje skoro žádné výživné látky, které by mohli fermentovat, a proto se musí během přípravy přidat sladké brambory Camote a při tradiční přípravě i naplivat) a vypít jednu misku není pro evropana žádná radost, nýbrž projev slušnosti a zdvořilosti vůči domorodému hostiteli.

list rostliny Yuca

Každá rodina ho tu připravuje po kýblech a já nikdy nepochopil, jak si na tom můžou místní tak pochutnávat. Každý vás tu sice bude náruživě přesvědčovat, že to obsahuje hodně minerálů a vitamínů, jenže podle rozborů látek obsažených v Tapioce je to pravda akorát při porovnání s čistou vodou a vypouklá bříška dětí, které jí pijí den co den, to jen potvrzují. (obsahuje sice 50mg/100g kalcia, jenže zároveň 40mg fosforu, který destabilizuje jeho metabolizmus v těle, významná nutriční hodnota chybí a navíc podle odrůdy je tu 20-1000mg/100g hydrogen kyanidu, který při nesprávném způsobu přípravy může člověka zabít nebo způsobit nemoc konzo (svázané nohy) - u domorodců tato neznalost nehrozí, ale já jsem to třeba ještě v roce 2006 nevěděl a vařil si z Yuky koupené od domorodců! - ¿Que cosas no sabemos?

Obrovské plody Yuky (až 50 cm dlouhé baculaté brambory) sice vytváří dojem, jaká je to vysoce produktivní plodina, kterou navíc nenapadají škůdci (asi ví proč), ale každý rozumný farmář by jí hned zavrhnul, jako něco zcela neužitečného. - To se ovšem neděje v Amazonské džungli a pro vysvětlení je potřeba poznat zdejší život a mentalitu do hloubky.

pralesní domácnost

Jeden 'lifestyle' tu mají obchodníci prodávající domorodcům předražené zboží, výkupníci Cacaa, Sacha inchi, Coky..., paliči ilegální kořalky, farmáři z města, jenž přišli investovat peníze a farmaří ve velkém s příslušnou technologií – ti netrpí ani hlady ani skromností při zařizování svých příbytků – naftové agregáty nebo solární panely na výrobu elektřiny, satelity, televize, ledničky, hi-fi soustavy... Všichni ostatní obyvatelé džungle mají jen malou chacru s Yucou, dvě-tři kuřata nebo prasátko, které jednou prodají, ale nikdy nesní, ...a spoustu hladových dětí. Naprosto rozumí tomu, že stále se zmenšující džungle poskytuje stále méně zvěře, kterou loví stále více lidí, také je jim jasné, že rozšiřovat chacry a pěstovat jiné plodiny bez adekvátní technologie (motorová pila, chemikálie proti škůdcům...) znamená pracovat-makat-dřít, ale pro mentalitu lovce je to naprosto neúnosná situace, produkující opilce (člověk kompenzující tlak nepříjemných okolností a vzrůstající nesvobody).

Akorát když mě napadlo, že už snad období sucha konečně začalo, celonoční liák s hřměním mě opět vyvedl z omylu. Jen jsem ráno otevřel oči, už mě don Roque vítal se šálkem výluhu z Conipachi – na celkové posílení organismu, abych neládoval informace jen do svého laptopu, ale i do svého žaludku.

Po snídani jsem se zájmem sledoval, jak mravenci uklízejí ze stolu drobky, jako nějací domácí roboti – nic, co by někdo v Evropě uvítal, ale kdo by se nad tím pozastavoval v džungli?

Hejno motýlů je při koupeli v řece s hnědou neprůhlednou vodou vždy příjemnou společností, leč ne jedinou. Stojíc asi metr od břehu jsem cítil, jak mi z nohou něco užírá strupy od rozškrábaných štípanců. Snad jsou to jen malé rybičky Cunchi, které jsme včera večer lovili s šamanovým synkem.

pacientka s erysipelas

Na oběd jsem byl pozván, takže jsem si nemusel dnes vůbec sám vařit a získal jsem další příjemnou zkušenost s 'comida de chacra' – kuřecí polévka a ingiri (jedna z pralesních odrůd banánů, které se ještě zelené před dozráním vyloupané ze šlupky vaří jako brambory; jiná sladká odrůda, která se nechává dozrát, se nazývá platanas manzanas). Při zapisování informací do laptopu mi za zády pozpěvovala jedna moc pěkná mladá pacientka, která si u dona Roqueho léčila 'růži'.

Na dobíjení baterií jsem si sice donesl z Evropy solární panel, ale ukázalo se postupně, že to není dostačující, takže dnešní speciální šamanská výprava se uskutečnila znovu do puebla Varadero, za dobitím baterie v laptopu, a nebyla o nic méně dramatická a náročnější, než výprava do panenské džungle. Vesnice je totiž elektrifikovaná jen na dvě hodiny od půl sedmé do půl deváté večer, pokud ovšem někdo nerozkrade naftu do veřejného agregátu, což právě bylo vysvětlení na stručné vyjádření náhodného kolemjdoucího – 'maquina seco'.

dcera dona Antonia

Takže nezvyklé dobrodružství pokračovalo hledáním spojence se soukromým funkčním agregátem a dohodnutím ceny za dvouhodinové dobíjení laptopu – nezdařilo se na poprvé – vysolit 20 solů jen za dobití laptopu se mi zdálo opravdu hodně, ale alespoň jsem v domě dona Antonia dostal masato, které mi kupodivu chutnalo. Připravila ho jeho dcera Ládí, k tomu ještě navíc pro mě oloupala ovoce Taperiva.

Místní mladý doktor si řekl o dva soly za dvouhodinové dobíjení, což už bylo podstatně rozumnější. Laptop dostal energii a já zase dvouhodinovou konverzaci o cenách a platech v Evropě a v Peru. Takže jen pro zajímavost, kvalifikovaný doktor ve Varaderu vydělává měsíčně 500 solů (zhruba 3000 korun).

Na zpáteční cestě jsem se vyjádřil ve smyslu, že ta dívka z domu dona Antonia byla moc hezká, a don Roque hned na to, že jestli chci, tak klidně můžu mít v jeho domě společnici. Don Roque nikdy neplýtval zdvořilostí a velkorysostí, ale potom se pustil do vysvětlování, jaká pravidla fungují v každé malé vesnici – pokud má jeden víc, druhý mu závidí. Pokud se dám do řeči jen s jednou dívkou, ostatní jí budou závidět, a tak bych měl navazovat kontakt s více dívkami současně. V Peru není bigamie nelegální, a tak můžu klidně mít pět i více žen – existuje na to jedna pěkná španělská 'palabra', která se ve slovnících špatně hledá - 'mozandero'.

Hltal jsem ty informace s 'vyvalenýma očima', ale rychle se rozvzpomenul, že jsem přijel poznávat účinky amazonských rostlin a ne místní krasavice, a že bych měl u toho zůstat. Dona Roqueho už znám dobře, takže vím, že jeden den s ním můžu zažertovat a druhý den můžu mít 'una chica bonita en mi hamaka'. Jal jsem se tedy z toho vykrucovat, že rostliny jsou pro mě důležitější, ale že bych si docela rád několik krásek vyfotil. Tohle moje přání hned druhý den vyřešil čistě svým originálním stylem a humorem – s místním školským profesorem dohodl focení studentek pro školní 'promociones'.

Vždy, když jsem v Evropě mluvil o donu Roquem, s oblibou jsem ho přezdíval 'definitivní řešení' a myslel tím nemoci, ale zjevně se to dá v jeho případě ještě více zevšeobecnit.

po vodě skrz křoví

Jako další v pořadí se po pár dnech oddychování uskutečnila výprava, za pořádným nákladem léčivých surovin z džungle na rafinaci a další zpracování v 'laboratorio de supai'. Don Roque objednal člun, který odtáhl jeho kanoe asi dvě hodiny proti proudu Paranapury směrem k vesnici Panan a dále ještě asi dvacet minut do jednoho klidného ramene, kde už se nacházela opravdu ještě nedotčená panenská džungle.

Náš záměr dostat se takto co nejhlouběji předčasně zmařil mohutný kmen ležící těsně pod hladinou po celé šířce tohoto přítoku, přes který se mohla dostat jen lehká kanoe, ale těžší motorový člun ne. Pluli jsme tiše dál na 'tichý pohon' – tento odlehlý kout planety prý ještě nikdy gringa neviděl. Vegetace tu často zarůstala celý prostor nad hladinou, takže jsme proplouvali v jakýchsi klenbách, anebo také přímo skrze křoví.

Brzy jsme se dostali k místu, skrze které už nemohla proplout ani naše kanoe. Dalo by se to tam nazvat 'plantáž originálního Uña de gata'. Pravé Uña de gato neroste nikdy v snadném dosahu a z toho důvodu se na trh a na vývoz dostává pouze to falešné – lehce dostupné. Ať už se potom v laboratořích laboruje s molekulami POA a TOA (pentacyclic a tetracyclic oxindole alkaloids) jakkoliv, nikam to nevede, protože falešné Uña de gato prostě léčivé složky neobsahuje.

kůra ze stromu Cumuyaki

Za nejdůležitější ovšem don Roque považoval nalézt strom Tamuyaki. Pátrali a prolézali jsme okolní džungli skrz na skrz, nacházeli podobný strom Cumuyaki, loupali z něho kůru, nakládali ji na kanoe, vytrhali také spoustu kořenů Huairasacha, ale Tamuyaki toho dne nikde.

Finální sklizeň Uña de gata byl opět jeden z mimořádných zážitků, a to nejen kvůli množství mravenců, které padalo přímo na mě, když don Roque odsekával kmeny rovnou z kanoe a já neměl kam utéct. Když se totiž čerstvě odseknutý klacek Uña de gata nakloní, řez se nejprve na pár sekund zpění a potom z něho začne vytékat míza, která je nejenom mimořádně chutná a osvěžující, ale také ultraléčivá. Takže don Roque utínal klacky jeden za druhým a já jen do sebe ládoval řinoucí se šťávu, až jsem jí dohromady vypil nejméně litr.

Don Roque rozhodl, že dnes ještě doplujeme do nejbližší osady, kde přespíme a budeme se ptát na Tamuyaki. Opět jsme ovšem narazili na onen problematický kmen stromu ve vodě, který teď už kanoe s dvě stě kilogramy nákladu zastavil. Oba jsme stáli na kmeni, tahali kanoe ze všech sil, ale nic. Na řadu tedy přišlo vysekávání cesty pro kanoe.

překážky ve vodě

Don Roque se tak dlouho vyptával ve smyslu, jestli by se přijel z Evropy po mně někdo shánět, kdyby mě tu sežrala Anakonda, až jsem to přestal brát jako žert a zeptal se: „A jsou tady Anakondy?“ - „Spousta,“ odpověděl s naprostou vážností a dal se do vyprávění o Anakondách.

To co je pro gringa legendární Anakonodou, oni tu nazývají 'Boa amarillo'. Pro ně je ovšem legendární 'Boa negra', která dorůstá až do délky 50 metrů a do některých přítoků Paranpury se kvůli tomu nikdo neodváží, protože tam byla spatřena – tento 'rohatý' had má tak silnou mentální energii, že prý dokáže člověka znehybnit na dálku – chce pak utíkat, ale nemůže – a když utíká, tak prý okolo něho šlehají blesky. Pokud se v pralese objeví široká brázda, jakoby tam projel traktor, směřující do vody, nikdo nezapochybuje o tom, co jí způsobilo – Boa negra. Pár lovců už i popsalo, jak se chvěje zem, když Boa negra vylézá z vody.

mladá žena v osadě

V osadě dona Roqueho znali, ale přítomnost gringa přijímali značně rozpačitě. Drželi se v povzdálí, a když okolo mne museli projít, připomínalo to spíše křečovité proběhnutí. Misku masata mi nejodvážnější dívenka podávala tak, jakoby už tři metry ode mne začínala životu nebezpečná zóna. Přenocování zvládli potom celkem v pohodě – spící gringo se jim zřejmě nezdál tak nebezpečný.

Ráno jsem chtěl udělat za příznivého světla pár fotek, ale podařilo se mi zachytit jen jednu ženu a tomu ještě musela napomoci náhoda, že se v okamžik cvaknutí otočila směrem ke mně – ostatní miedo, miedo... Podle dona Roqueho to prý dopadlo ještě dobře, kdyby se gringo objevil o dvacet kilometrů dál směrem na západ, všichni obyvatelé se tam ze strachu rozutečou do pralesa.

quebradou pro Tamuyaki

Dva mladíci nás pak vedli asi třicet minut ke stromu Tamuyaki. Měl jsem skoro jasné tušení, jak to asi dopadne, ale nechával jsem událostem volný průběh. Podobný scénář se v Amazonii totiž odehrává vždycky - „Ano, známe, známe,“ říkali a dovedli nás zase ke Cumuyaki.

Ještě týž den večer jsme ve Varaderu sháněli informaci o Tamuyaki a mladík Valdemar (poprvé jsem se v Amazonii setkal s tímto jménem) se nabídl, že nás k němu dovede. Hned další den se tedy uskutečnila výprava po jiném úzkém přítoku (quebrada) Paranapury a třetí den shánění se po Tamuyaki se konečně završil úspěchem. Valdemar sám tuto medicínu užíval a chodil si loupat kůru z tohoto stromu – byla tedy už oloupaná po celém obvodu kmenu kam až se dalo dosáhnout – pro Valdemara ale žádný problém.

Valdemar na lešení

Chvíli někde v houští létala mačeta sem a tam a potom Valdemar bleskově vystavěl vedle stromu jednoduché lešení a obratně se na něj vyhoupl. Pak už jen padaly kusy kůry na zem – oproti Cumuyaki je kůra z Tamuyaki dvakrát tak silná, červenější a míza je nahnědlá – u Cumuyaki čistě bílá.

Materiálu už jsme měli 'bastante' a tak se žádalo začít s rafinací. Dalších několik dní se tedy jen štípalo dříví, přikládalo do ohně, vařilo, přelévalo z hrnce do hrnce, sušilo na slunci, namáčelo v alkoholu a to vše v těch nejprimitivnějších podmínkách, jaké jsou vůbec možné.

Den co den se mě don Roque vyptával na to, co se mi v noci zdálo, a vždy měl k mým snům pozitivní výklady – když se mi zdálo, že cestuji do zasněžených hor, prý je to moc dobré, protože je to směr nahoru – když se mi zdálo, že maluji stěny místností na bílo, opět je to prý vynikající, protože jiná barva by mohla před něčím varovat. Snění s křišťálově čistou vodou je prý symbolem zdraví, snění s kalnou vodou naopak symbolem existující nebo přicházející nemoci.

Hierba Luisa pro kvalitní snění

Rovněž mě skrze dlouhá vyprávění usilovně zasvěcoval do toho, jak vypadá snění 'curandera' – prý se ve snech setkává s 'espiritos de plantas', které předávají naprosto přesné informace o tom, jakou nemoc která rostlina léčí, kterou část byliny či stromu použít k léčbě (jiná může obsahovat jed) a jakým způsobem lék připravit, případně jak kombinovat více ingrediencí. Také dopodrobna vyprávěl, co prožíval při naší ayahuascové session, a vždy to bylo na hony vzdáleno mým zážitkům.

Povídám tedy: „Ty už máš mnoho zkušeností s gringy a víš, že při Ayahuasce jenom sedí, něco cítí, ale nikdy nemají vize s bytostmi z jiného světa.“ - „Ano, gringům chybí koncentrace,“ reaguje na to pohotově don Roque. „A neexistuje náhodou nějaká pro gringy vhodnější rostlina?“ napadlo mě trochu vyzvídat. - „Pro gringy je vlastně vhodnější Yahuari, jenže po té se nikdo neshání a v pralese jí používají jen 'indígenos'.“

bublající Ája

No paráda, tak já celé roky cedím skrze vnitřnosti litry Ayahuascy, abych nakonec zjistil, že existuje pro mě mnohem vhodnější rostlina, a kdybych se na to jen náhodou nezeptal, tak se to ani nedozvím – auau.

Don Roque se neustále zajímal o moje potřeby a komfort a vždy byl připraven mi pomoci. Jak sám říká: „Na nedostatek energie si já nemůžu stěžovat.“ Užívání 'plantas naturales' ho prý udržuje v naprosto perfektní kondici. A opravdu ani po namáhavé práci nikdy nevypadal unaveně. Když jsem si postěžoval na zemdlenost nebo bolest zad, hned ochotně hledal nejlepší řešení – byliny, směsi zvané 'contrabrujeria' nebo masáž. Na jednu masáž trapézu a krční páteře použil sádlo ze zvířete Yangunturo – prý je to mimořádně silný tvor, kořeny a kůru stromů dokáže rozcupovat, jako by byly z papíru – z jeho sádla prý do mě přejde jeho síla. Akorát jsem přemýšlel, co by to tak asi mohlo být za stvoření, když don Roque dodal, že patří do rodiny dinosaurů, a že je to velká vzácnost ho potkat, ale občas se to podaří.

drápy zvířete Yangunturo

Už jsem samozřejmě slyšel o teoriích, které připouštějí, že by se v odlehlých oblastech Amazonie mohli nalézat potomci dinosaurů, ale že někdo mé klukovské snění o dávno vyhynulých druzích terminuje masáží s použitím dinosauřího sádla? - Uhaa, jen jsem nasucho polknul a za pár minut obdivoval 15 centimetrů dlouhé dinosauří drápy, které don Roque také uchovává.

Vedro bylo takové, že i komáři z toho chcípali, ale že už by konečně hladina řeky klesla a odkryla pláže, které si pamatuji z předchozích výprav? Naopak, další vydatná 'lluvia' rozvodnila nejen Paranapuru, ale i její přítok Cachiyacu, který svádí vodu z hor mezi Balsa Puertem a Moyobambou. Základy domu večer byly znovu pod vodou, což pro většinu domácích zvířat nepředstavovalo problém, kromě Roqueho prasnice, která měla v noci vrhnout mladé a instinktivně chtěla prchnout do džungle, aby její prasátka hned neodplula k Neumětelům. A tak jsem se poprvé v životě přesvědčil o tom, co to znamená, když je něco těžké jako prase. Tahali jsme těhotnou prasnici nahoru na suché podlaží domu a byla to skutečně makačka jako svině.

čerstvě vytržená Nanhuagsha

Roqueho zanícení a upřímnou snahu předat mi co nejvíce informací o rostlinách by nejspíš nezlomila ani potopa světa a tak se k rozhovorům o léčení využívala každá vhodná příležitost. Týkaly se způsobů přípravy, aplikace, dávkování, učil jsem se jak rozeznat onemocnění způsobené 'brujerií' od jiných typů, jak si ujasnit příčinu, pokud není zřejmá, a jak si uchovat osobní energetickou ochranu, kterou 'curandero' nezbytně potřebuje. Dále mě don Roque nenechal zahálet ani v ověřování moci zdejších prostředků na vlastní kůži a v jeho intenzivní škole jsem nezameškal ani jeden jediný den.

výuka u pacienta

Vědomí akumulující informace o rostlinách curanderským způsobem, aktivuje svoje doposud nepoužívané části, přestává tělo vnímat původním lidským způsobem a překonává staré osobní postoje. Z toho důvodu dochází často během šamanského výcviku k 'nevolnosti ze staré psychické struktury'. A tak by se dalo říci, že don Roque vlastně celou dobu střídal podávání rostlinných směsí, které mě úplně odrovnaly, s rostlinami, které mě zase posléze postavily na nohy. Už žádný další špacír do džungle pro mě nebyl drsný. Naopak mi to vždy pomáhalo znovu nabrat sílu a zregenerovat energii.

liána léčící cukrovku

Během četných 'caminando' snad na každém kroku obdivuhodně vycvičený zrak dona Roqueho odhalil nějakou 'spřízněnou' rostlinu a hned chrlil informace o jejích vlastnostech, jakoby drbal nějakou kámošku – jestli je žárlivá, jaké postavení má její duch k ostatním rostlinám, který typ síly se v ní projevuje, jak se druh půdy, ve které roste, projevuje na jejích účincích (don Roque rozlišuje čtyři základní typy půdy – tierra colorada, blanca, negra a arinosa), jestli má nějaké tajemství (tím může být například kombinace kůry ze dvou stran kmene – slunné a stinné, nebo nezbytnost sbírat v konkrétní den – za úplňku, za novu) – znalosti 'legitimního curandera' jsou obrovské a jeho pracovní doba prakticky nikdy nekončí.

Jeden příval informací spustila hned zrána reklama z rádia, která nabízela unikátní prostředek – olej z Uña de gata. Prskali jsme smíchy, protože oba dobře víme, že Uña de gato žádný olej neobsahuje - Peru je prostě světová pokladnice 'bambistů', kteří zkouší neustále, co jim ještě projde, a jak jim jednou něco projde, není k poctivosti návratu. Vzpomněl jsem si, jak dopadla jednou namátková kontrola jedenácti evropských importérů Lapacha – unikátní alkaloid 'lapachol' se nevyskytoval ani v jednom balení. Kdo by se proboha v Peru nebo Brazílii namáhal s hledáním pravého Lapacha, když existují jiné snadněji dostupné keře a stromy, jejichž kůra chutná úplně stejně?

největší lékárna světa

Probrali jsme potom módní prostředky Camu-Camu, Sacha inchi a další, které z celého potenciálu amazonských léčivek nereflektují ani zlomek promile. Proč ale nabízet plnou kapacitu, jenž je ještě stále k dispozici, když o mimořádné moci vzácných alkaloidů lidé neví, upřednostňují nešetrné farmaceutické drogy a v případě bylin se spokojí klidně s 'bambami', a to vlastně pro dobrý pocit, že alespoň vyzkoušeli i jiné možnosti, a pro potvrzení, že nad chemii stejně není? Došlo opět na vyjádření, které jsem už od dona Roqueho slyšel několikrát: „Farmaceutické chemikálie zabíjejí, avšak rostliny nikdy.“

Když se veliká hromada větví a kůry přeměnila v bublajících hrncích na pár kilo extraktů, uzrál čas na výpravu za další kořistí. Tentokrát don Roque zvolil za cíl najít strom Chuchuhuashi. Vlekli jsme se kvůli tomu až do vesnice Celendín, kde prý místní pomůžou vytoužený 'arbol' vypátrat, jenže ti ochotu přispět ke zdaru 'curanderské' výpravy postrádali.

puma piri-piri

Poohlíželi jsme se tedy po Chuchuhuashi v okolí neúspěšně sami, ale objevili jsme zato jiné pozoruhodné rostliny – například 'Puma piri-piri', kterou prý kdysi výjimeční šamani používali v ústraní k proměně na jaguára, nebo strom Lacre, jehož kůra a míza je mimořádně aromatická a používá se na vyčištění energie v příbytcích, jejichž obyvatelé z nevysvětlitelných důvodů trpí neklidem a nespavostí.

Okolo poledne don Roque ukázal na palmu Huacrapona a zeptal se, jestli chci poobědvat. Tohle 'palo' jsem obdivoval už předtím, kvůli pravidelným výrůstkům na jeho kořenech vytvářejících podivuhodné schéma, jakoby v něm byly zakódovány nějaké informace – takový přírodní děrný štítek, ale ještě jsem neznal všechna jeho tajemství a vzhledem k tomu, jak don Roque neustále rád žertuje, jsem nevěděl co teď odpovědět, takže jsem jen pokrčil rameny.

Huacrapona kořen

Don Roque nelelkoval a zhruba 13 metrů vysoký strom v jedné minutě s mačetou pokácel. Potom odseknul horní část kmene, zbavil jí obrovských listů, sloupal tvrdé vrstvy na povrchu a měkký křupavý vnitřek mi podal ke snědění – chuťově vynikající (něco mezi kedlubnou a zelím) a zasytí skutečně jako vydatný oběd. Tvrdý povrch celého kmene se používá při stavbě podlahy v pralesních příbytcích a z kořenů se připravuje nápoj na vydatné posílení mužské potence.

Během oddychu se don Roque tesklivě rozpovídal o dvou platonických láskách – mocné královně Ariantě a spanilé leč nebezpečné princezně Beliantě. Najít je a správně použít pro léčbu dokáže jen velmi zkušený curandero, protože obě vznešené krasavice přebývají ve svém pralesním království a straní se lidí. Pokud je jejich domov kontaminován přítomností člověka (byť jen náhodně míjejícího), Belianta do druhého dne odumře a Arianta zmizí beze stop. Belianta je sice jedovatá rostlina, ale při přesném nadávkování tak akorát na hranici, kdy ještě nezabije, dokáže tělo zbavit virusu HIV. Ariantu don Roque označuje za matku všech rostlin, jenž představuje ultimátní řešení pro všechny nemoci, které se nepodařilo vyléčit jiným způsobem.

maminka a manželka dona Roqueho

Maminka dona Roqueho si prý kdysi léčila bércové vředy všemi možnými způsoby. Když už to vypadalo, že to zřejmě není možné nijak vyléčit, zdál se jí v noci sen, ve kterém jí oslovila žena v šatech z listí a větví všech rostlin v džungli: „Jak se ti daří? - Jsi nemocná? - Vyzkoušela jsi všechno a nic nezabírá? - Já jsem Arianta, matka všech rostlin, já tě vyléčím. - Najdeš mě tam a tam...“

Hned ráno to místo ze svého snu popsala donu Roquemu a poslala ho tam. A on tam skutečně Ariantu našel a svojí maminku s ní vyléčil. Také si jí zasadil v lese tak, aby jí měl ve snadném dosahu, každý den se na ní chodil dívat a radoval se, že mu tak blízko roste Arianta – královna. Až jednoho dne se jde zase na ní podívat a po rostlině ani stopy – ještě prohrabával půdu, jestli zůstaly alespoň kořeny, ale nezůstalo po ní vůbec nic.

království Arianty a Belianty

Vždy, když jsme sešli z cesty omrknout, co skrývají hlubiny zeleného moře, schválně jsem si zkoušel, jestli bych se dokázal sám vrátit, a pokaždé už po dvaceti krocích vůbec nevěděl, kterým směrem vyrazit dál.

Co však ten chlapík don Roque náhle v té divočině neobjevil? – Beliantu – princeznu. S neskrývanou radostí si hned zapálil cigaretu a začal urozenou rostlinu nakuřovat, jako tělo pacienta. Potom jí opatrně vyrýpnul i s kořeny a kusem hlíny a s gestem satisfakce, které by na jeho tváři 'nevykouzlil' ani kýžený strom Chuchuhuashi, uložil do tašky.

rostlina Horisa

Aniž bychom nevděčně očekávali ještě lepší a šťastnější výsledek, přidali se k dnešní kořisti po cestě domů ještě listy rostliny Horisa používané pro koupel na očistu osobní energie a přitáhnutí pozitivních událostí do života, a bylina 'lengua de perro' pro léčbu jater.

V domě dona Roqueho již čekali rodiče s malým dítětem s bolestí v pravém podžebří – nejfrekventovanější pacienti. Don Roque vždy tento problém snadno vyléčí a nabádá potom rodiče, aby nedávali malým dětem fermentované masato, ale jak má vyléčit podvýživu dětí a skutečnost, že tu často rodiče pro své děti nic jiného nemají?

léčení dítěte

Před setměním ještě narychlo odběhl zasadit princeznu, avšak k tomuto nevšednímu úkonu mě nepřizval. I bez vysvětlování mi bylo jasné, že na domluvu s aristokracií rostlinné říše potřebuje maximální soukromí. Snad si dá její výsost říct a neodumře.

Od uložení se ke spánku mě dělily už jen tři důležité úkony – koupel s listím Horisa, nakouření a zaikarování. S listím Horisa namočeným ve vodě se drhne celé tělo včetně vlasů, které tím mimochodem značně zvětší svůj objem (poznal jsem to hned druhý den tak, že svázat je do gumičky otočené natřikrát bylo mnohem obtížnější než normálně). Nakuřování provádí curandero dýmem nabraným z dýmky nebo mapacha (primitivní cigareta bez filtru), jenž vyfukuje na ruce a temeno hlavy. K zaikarování pak používá chacapu (chrastidlo ze suchého listí), se kterou rytmicky chřestí opět nad temenem hlavy a zpívá písně, které mu předali učitelé ze snů nebo Ayahuascových vizí.

probouzející se džungle

A pak už jen ulehnout a dobře snít – to znamená snít tak, abych ve svých snech dokázal získat informace od 'espiritos de la selva', a to se mi věru stále více dařilo.

Záměr získat kůru stromu Chuchuhuashi zůstával stále ještě otevřený a koho bychom tentokrát do toho zapřáhli? že by znovu Valdemara? No ovšem že Valdemar znovu věděl, kde ho hledat a zaběhnul pro něj dokonce úplně sám. Zbývaly tak už jen dva úkoly vyžadující si 'placenou výpomoc' – míza ze Sangre de drago a plody stromu Wito.

Nabídli jsme 10 solů za 680 ml mízy člověku, na jehož pozemcích Sangre de drago roste. Ten za tři dny doručil pouhé 2 dl, které získal poražením dvou stromů. Překvapení nepřinesla jen zoufalá výtěžnost, ale i jeho neobvyklá poctivost, neboť objem nedoředil a skutečně se spokojil jen se třemi soly odpovídajícím dodanému množství.

zrající plody Wito

Získání plodů Wito se zařadilo také mezi důležité úlohy, neboť už jsem pro ně měl v Evropě zákaznici s bronchitidou, na kterou se používají co by lék. A jak by se mohlo něco takového zkomplikovat? Vždyť přece stačí najít jen ten správný strom a zralé na zem spadlé plody sesbírat. - Ano, takto jednoduché to je v sezóně. Nyní jsem však jen chodil od jednoho stromu k druhému, prohlížel si nezralé plody v jejich korunách a říkal si: „Dozrajou? Dozrajou?“ A don Roque mě uklidňoval: „Dozrajou, dozrajou...“ Jenže potvory nezrály celé týdny, takže jsme do několika osad roztroubili informaci, že jakmile někde Wito dozraje, nechť ho okamžitě donesou k donu Roquemu.

Jak přinutit ovoce, aby dozrálo do určitého termínu? Má don Roque recept i na tohle, když měl vždy zatím řešení na všechno? Tak na to jsem byl také zvědavý, neboť i sám don Roque považoval za podstatné, abych si marmeládičku z Wita do Evropy odvezl. Tak stojíme pár dní před mým odjezdem pod jedním stromem s nezralými plody Wito a koukáme na jeho nejvyšší větev, která už nesla zhruba osm zralých toužebně očekávaných produktů, ale ne a ne je pustit k zemi. Tohle osada ještě nikdy neviděla, aby někdo chtěl pokácet celý strom kvůli osmi plodům, ale i tak don Roque neváhal své neobvyklé řešení navrhnout zdejším mladým mužům.

had ve větvích stromu

Následovaly rozpačité pohledy vyjadřující, že tohle je dost šílené i na zdejší šílené poměry, až se ozval dvanáctiletý chlapec s návrhem, že on pro ně vyleze nahoru. Vyšplhat na relativně nízké palmy pro ovoce tu není nic neobvyklého, ale 'pumcha madre' tady se jednalo o výšku 30 metrů! Použil na to klasickou techniku 'svázaných nohou', zadnice se nám svíraly jen z toho se na to dívat, ale za dvacet minut bylo ovoce dole. Odměna 10 solů zřejmě plně význam tohoto činu nereflektovala, ale hledisko spokojeného synka pramenilo ze skutečnosti, že jeho otec by pro takový výdělek musel pracovat skoro celý den.

Vedle chronologického vyprávění zážitků z Amazonie je však záhodno popsat také postřehy, které se poskládaly po částech a do časového sledu nezapadají. Peruánci patří podle statistik k nejméně spokojeným národům světa a mé poznatky to nejen potvrzují, ale i objasňují příčiny. Zdaleka to nejsou jen medializované problémy vedoucí k několikatýdenním stávkám, při kterých se nebere ohled opravdu na nic. Všudypřítomný neprůstřelný 'systém korupce' bezvýhradně nadřazený systémům zákonným přispívá také jen nepatrnou částí. Mentální prostředí namíchané z osobitých pospolitostí (Inkové, conquistádoři, kmenová společenstva) neústí do sobectví a bezohlednosti, které by snad neznaly jiné society, jen jsou svojí nedokonalostí a naivností až příliš provokativní.

tričko UNICEF

Takřka úplně každý tu chce být králem, kterému se budou ostatní vtírat a vlichocovat, a ještě žádný činitel dosazený do funkce, ze které rozhodoval o rozdělování prostředků municipalit nebo nadačních sbírek a fondů, nedokázal zvládnout svojí svěřenou roli poctivě. Tak vzkvétají soukromá sídla alcadorů a presidentů (toto označení se v Peru používá stejně často, jako u nás třeba ředitel), ale k těm, kteří to nejvíc potřebují, se peníze nedostávají. Schválně přikládám fotografii zdejšího dítěte s tričkem UNICEF (dobročinná loď lovící i v evropských vodách), které by mohlo říci: „Děkuji Vám za dobrý vtip a sarkastický vzor pro můj život, až jednou budu také dospělý.“

Potom jsou tyto vzdálené končiny také determinovány všudypřítomnými a žádným vědeckým stanoviskem nevyvratitelnými mýty a neutuchajícím zájmem o praktickou magii. Don Roque zná celou tuto sféru velmi dobře, ne však proto, že by jí využíval, ale proto, aby jako curandero dokázal odstranit-vyléčit problémy, které často způsobuje – kouzla se například vymykají zpod kontroly, vedou k neočekávaným negativním důsledkům, nebo vyhovují jen jedné straně.

mytologická paleontologie

Zdejší legendy mají úplně jinou váhu, než naše evropské legendy. Nikdo tu totiž nepochybuje o jejich věrohodnosti a vyslechl jsem si jich tady spoustu – o bílých lidech zvaných 'mantequero', jenž indiánům vysávají tuk; o odporných ženách s hnisající tváří, jenž roznášejí po vesnicích smrtelné nemoci a nikdo je nedokáže zabít; o matkách soli, jenž za urážku přemístily zdroj soli hluboko do džungle; o lstivých bytostech, jenž se léčkami snaží odlákat malé děti do džungle; o stvoření z podsvětí zvaném 'Maligno', jenž po nocích obchází lidské příbytky a dokáže natropit pěkné darebnosti...

A další živou strašidelnou legendou, kterou jen tak nějaká bytost z temnot nepřekoná, se právě teď v červnu 2009 stal Alan Garcia (prezident Peruánské Republiky), jenž nařídil vojenskou akci u města Bagua, při které zahynulo více než 100 lidí. Jako důvod stačilo to, že beze zbraní protestovali proti rozhodnutí vlády prodat a zpustošit jejich kmenová území. Podle hrstky zbohatlíků z Limy, kteří chtěli ještě více zbohatnout, to byly jen protidemokratické živly bránící ve vývoji země.

K vyprávěním o životě v džungli však neodmyslitelně patří dech vyrážející příběhy o počínání náboženských misií, které zde ukazují ještě svojí pravou tvář nezakrytou civilizačním šumem. Nejvíce vlivu si v Amazonii vydobyla církev katolická a evangelická a na jeho získání se tu vyvíjejí pozoruhodné originální metody. Například evangelíci mají u města Paita svoje školící centrum, z něhož adepti odcházejí lovit ovečky vykonáváním zázraků – nějakým záhadným způsobem jsou schopni na pár dní vyléčit chromého nebo slepého a ani don Roque této podivné brujerii nerozumí. Všichni misionáři však přitom od místních vždy shromažďují informace týkající se nějakým způsobem brujos – čarodějů, kteří zcela běžně a úspěšně praktikují magii. Po každém takovém vyptávání osoba označená za bruja zmizí z povrchu zemského – jen v okolí Varadera bylo vyvražděno 20 brujů. Samozřejmě nikde není legální zabít kohokoliv, byť by to byl brujo, jenže Amazonie je specifická tím, že na rozsáhlých územích se nevyskytuje ani jeden zástupce policie nebo justice.

O donu Roquem také už dlouho misionáři z Varadera shromažďují informace, jenže on léčí jen s použitím rostlin a tak nezapadá přímo do kategorie brujů. Přesto se v minulosti našlo pár lidí, kteří ho chtěli zastřelit a následně ho pomluvit, že to byl stejně jenom špinavý brujo. Don Roque vždy tento záměr vycítil intuicí, šel přímo za tím člověkem a otevřeně mu řekl: „Podívej, já jsem jiný, já se smrti nebojím. Když mě zastřelíš, tak mě zastřelíš, ale když mě jenom postřelíš a já se uzdravím, vrátím se a bez okolků tě sejmu.“ - Zatím to vždy zabralo.

Podivuhodným způsobem modifikoval víru jeden vůdce sekty adventistů sedmého dne. Založil s příznivci osadu 'Nueva Esperanza' nedaleko Muniches, sloužící jen adventistům a nikomu jinému. Pokud nějaký 'neadventista' náhodou na lovu zabloudil do jejich vesnice, přivázali ho ke kůlu, kde ho pomalu na slunci bez vody a jídla nechali zemřít. Když už se pohřešovalo příliš mnoho lidí včetně vyšetřujících detektivů, sto policistů z Yurimaguas přijelo uskutečnit v historii tohoto území zcela nevídaný zásah – zajali všechny obyvatele osady. Celé je to zaručená pravda, protože jednak veškeré zprávy o této policejní akci proběhli rádiem v čase mého pobytu u dona Roqueho a potom také jeden příbuzný dona Roqueho k této sektě patřil (momentálně se nachází ve vyšetřovací vazbě a hrozí mu odnětí svobody až na 30 let za žhářství – vůdce sekty ho poslal podpálit nějaký objekt v Yurimaguas; asi se nemohl dočkat, kdy už konečně Jehova spálí celý svět, jak to stojí v jejich proroctvích).

čerstvá Cahuara a Cunchi

Silné lijáky, smrště s vichřicí a záplavy ustaly právě v den, kdy v rádiu zaznělo sdělení, že nebezpečí hrozící Amazonii je již zažehnáno, a že Alan Garcia konečně ustoupil od všech pekelných záměrů, pro které se nechal koupit zahraničními společnostmi. Hladina řeky klesla, divoký proud se zklidnil a říční Sirény daly lidem svolení k rybolovu. Můj doposud jednotvárný jídelníček se od té chvíle zpestřoval čerstvou Cahuarou, Chiripirou, Carachamou, Lísou, Cunchi, Pyrañou,...

Džungle začala vydávat své skutečné poklady, kterýchžto hodnotu nelze vyvážit ani naftou, ani dřevem za jejichž vytěžení měla padnout – léky na artritidu, diabetes, astma, tuberkulózu, cisty, nádory, rakoviny, žaludeční i dvanácterníkové vředy, Alzheimera, … - všechno jsem přivezl do Evropy na důkaz toho, jak dokáže být džungle štědrá a vděčná, pokud jí budeme chránit.

růžový amazonský delfín

Mé propojení s 'espiritos de la selva' narůstalo a radost neznala hranic. Mojí fyzickou i psychickou sílu regenerovaly nejen byliny, ale i božský klid a energie pralesa. Zdejší přírodní království je skutečně mocné a pohostinné a nelze ho žádnou civilizační vymožeností vylepšit nebo obohatit.

To nejdůležitější don Roque nechával až úplně na konec – vyrobení mé vlastní chacapy a předání icara – dva nejpodstatnější nástroje každého curandera. Icaro doprovázené rytmickým šustěním chacapy jsem slyšel už mockrát a to nejen u dona Roqueho, ale nikdy bych nevěřil, jak náročné může být se to naučit.

léčení s chacapou

Takřka až rituální přípravu chacapy pojal don Roque zcela bez kompromisů, jakoby jí vyráběl sám pro sebe (dokonce ani na své vlastní chacapě neudělal tak dokonalou rukojeť, jako na té mojí), takže výsledkem je naprostý originál. Procedura zahrnovala namáčení v Ayahuasce, nakuřování, vylaďování zvuku a hned první uchopení a zachrastění přineslo velké překvapení – jako bych vzal do ruky počítač, který mě připojil do 'energetického internetu' – velevelevelkolepé. Don Roque mě varoval, že nikdo jiný na mojí chacapu nesmí sáhnou, hlavně ne dítě. Pro nepřipraveného je to jako chtít uchopit živý oheň, zastavit veletok nebo zvednout skálu holýma rukama.

Několik nocí mě pak učil svojí verzi icara, abych jí používal při léčení v Evropě.

A jak probíhal návrat z čistoty, neposkvrněnosti a panenskosti zpět do civilizace? Kupodivu nic ve mně nevyvolávalo odpor jako vždy předtím. Ne že by snad města nebyla plná smradu, prachu, hluku, elektrosmogu..., ale svět se prostě zaobejde bez mého hodnocení.

Ve Frankfurtu jsem si pak vzpomněl na to, že když mě chtěl v Peru někdo ošidit, vždy to bylo v přepočtu maximálně o 10 EUR. Tady společnost RYANAIR, která mě měla dopravit do Prahy, najednou chtěla doplatit 225 EUR za druhé patnáctikilové zavazadlo (ano, skutečně 15 EUR za každý kilogram nadváhy), ačkoliv jsem si přepravu obou dvou zavazadel objednal a zaplatil dopředu. Odvolávali se při tom na svoje přepravní podmínky, abych náhodou jejich očividně zřejmý podvod nepovažoval za nějaký podfuk. Pokud švindly, fígle a triky v Evropě dokonce legalizujeme, co potom očekáváme v zemích, které Evropu považují za svůj vzor?