switch lang switch to English
přihlašování na únorový výlet
do Amazonie zahájeno
více informací...
Globální meditace, možnost
zapojit se při nejbližším úplňku
Út 2.ledna 2018 03:25 UTC
více informací...
Stručný přehled historií vlivu evropanů na dění v Amazonii
Vize 'El Dorado'

Jako první představitel bílé vzorné rasy se do Amazonie v roce 1540 dostal Gonzalo Pizarro, jenž byl tehdy akorát jmenován svým bratrem Franciskem Pizarrem, slavným to objevitelem a dobyvatelem Peru, za guvernéra Quita. Za cíl se stanovilo nalezení významnějšího sídla v neprozkoumané oblasti, které tehdy říkali Canelas (Země skořice). Očekávala se značná kořist, nadšení všech spoludobyvatelů povzbuzovaly pohádky, jenž se o této zemi vyprávěly, a kterým už se po předchozích zkušenostech s drancováním bývalé Incké říše naučili věřit. Výpravu přichystali tak, jak se to během dosavadní conquisty osvědčilo, tedy vskutku okázale – tři sta padesát Španělů ve zbrani, čtyři tisíce doprovázejících Indiánů, tisíc loveckých psů, značné zásoby potravin a velké stádo vepřů hnané za vojskem.

Od samého začátku cesty jen naráželi na potíže, jako by je něco chtělo varovat. Museli nejprve přejít horské pásmo And vyznačující se v této části značnou sopečnou aktivitou. Ve vyšších polohách je ochromovaly ledové vichřice, což mnoho nepřipravených Indiánů nepřežilo. Záhy se stali svědky toho, jak mimořádně silné zemětřesení zalomcovalo horami, krajina pukla a vzniklá propast pohltila celou jednu vesnici. Po sestupu východních svahů mráz rychle vystřídalo dusivé vedro. Několik týdnů pak čelili bažinám za neutuchajícího lijáku a hromobití, až se dostali do místa, které nazvali „ztracené končiny“ - nic z toho co si představovali, jen pár náhodných setkání s divochy.

Stáli na hranici nekonečného pralesa a měli se vrátit s nepořízenou – na to se jim však těžko přistupovalo. Vyhasínající naději křísila vidina, že tam někde v té džungli je to bohaté zlatem oplývající místo, za kterým původně vyrazili. Bylo na Gonzalovi, aby rozhodl jako vůdce, správně měl výpravu ukončit, jenže to by nesměl patřit do rodiny tvrdošíjných Pizarrů. Jali se tedy prosekávat cestu neprostupnou vegetací, promočený oděv z nich uhníval a zachycoval se na trní, takže na nich visel spíše v cárech. Vedro jim vzalo většinu zásob, vepře už snědli a zakrátko byli rádi, že mohou sníst i psy. Proklestili se až k široké řece Napa a jelikož jí nedokázali přebrodit, putovali dál po jejím břehu. Objevili 350 metrů vysoké vodopády, jejichž dunění v nich prý vyvolalo pocit posvátné hrůzy a zdálo se jim, že se vrátili do prvopočátku světa. Kmeny stromů byly tak silné, že je neobepnulo ani šestnáct mužů s rozpřaženými pažemi a jejich koruny se rozprostírali do závratných výšek. Kromě pár aligátorů a hadů nezahlédli živého tvora. Věřili tomu, že na protějším břehu snad něco uloví k jídlu a tak využili místa nad vodopádem, kde se koryto řeky zužovalo na pouhých 6 metrů a postavili jednoduchý most. Na druhou stranu přešli pak bezpečně, ale moc si tím nepomohli. Od divochů se dozvěděli, že u soutoku řeky Napa s Amazonkou je bohaté a hustě osídlené území (dnes se tam nalézá městečko s názvem Fancisco de Orellano vzdálené asi 80km od velkého města Iquitos). Jelikož část mužstva zeslábla natolik, že nemohla pokračovat, rozhodl Gonzalo, že se postaví loď typu „brigantina“, která po řece poveze všechna zavazadla a marody. Na ucpávky mezi dřevěnými trámy použili rozedrané šatstvo a kaučuk – tak padl další rekord, první evropské plavidlo v povodí Amazonie. Chvíli to fungovalo, část skupiny se plavila a ta druhá se za pochodu u břehu držela na dohled. Když však počet vyčerpaných poutníků převýšil kapacitu brigantiny, rozhodl se Gonzalo vyslat loď s padesáti vojáky k soutoku řek pro zásobu potravin. Velením lodi pověřil Franciska de Orellana a sám s ostatními čekal na její návrat – ovšem marně. Loď se nikdy nevrátila a když dovedl ostatní po strastiplných dvou měsících k soutoku po souši, našli jen jednoho krajana Sancheze de Vargas, který jim vyprávěl, že nedokázali zajistit ani zásoby ani plout proti proudu s lodí zpět, takže všichni odpluli dál po Amazonce (Orellano se pak nezávisle dostal po řece až na oceán, doplul k ostrovu Cubagua a nakonec dorazil až do Španělska).

Oblast u soutoku byla sice osídlená, jenže bojovným kmenem a vzhledem ke stavu vojáků nebylo na nějaké potyčky ani pomyšlení. Údajně všem stydla krev v žilách při nevyhnutelném přehodnocování možností poskytovaných touto nehostinnou divočinou, a ještě více po rozhodnutí Gonzala, že nezbývá než se otočit a dojít zpět do Quita. V roce 1542 se jim to skutečně podařilo, do bran vstoupili pomalým nejistým krokem jako houf strašidel – Španělů osmdesát, Indiánů dva tisíce – skoro nikdo je už ani nepoznal.

Gonzalova cesta na dnešní mapì

Zřejmě se neuskutečnilo v historii mnoho pokusů o dobytí Amazonie, co by dopadly tak tristně, ale jednoznačné prvenství v tomto Gonzalovi přiřknout nemůžeme. Největší ironií je ovšem to, že celé dva roky se nacházeli přímo v nitru největšího pokladu na světě, den co den se museli doslova dotýkat nejvzácnějších léků, které kdy život na této planetě stvořil, neboť sami své dojmy popisovali slovy „cizopasící liány visely v křiklavě zbarvených girlandách mezi stromy, zahalujíce je napohled krásným rouchem, které však vytvářelo neproniknutelnou spleť“, jenže to nepochopili a přitom se stačilo zeptat domorodců, neboť skoro každý kmen v Amazonii má svého šamana s napojením na 'espiritos', od kterých získávají přesné informace o použití lián a kůry stromů na léčení – Gonzalo se všude ptal jen na zlato, takže se nic jiného také nedověděl. Kdyby tenkrát z této výpravy přivezl léky na všechny neduhy tehdejší Evropy, byl by to jistě mnohem větší poklad, než všechno zlato, stříbro a smaragdy, co kdy Pizarrovci poslali španělskému dvoru.

Francisco de Orellano se svojí dobrodružnou plavbou proslavil u španělského dvora, kde tak básnil o Amazonii, až dostal svolení k dobytí tohoto území podpořené přídělem pěti set španělských vojáků. Ten se svého nového poslání hrdě zhostil, ale ještě na moři neuváženě a neprozřetelně zemřel, čímž vše zmařil. Tato 'drobná chybička' však měla vážnější následky, než by se na první pohled zdálo, neboť většina území Amazonie se potom nedostala pod nadvládu španělské koruny ale Portugalcům, což mělo fatální dopad na život původních obyvatel – španělské koloniální zákony neumožňovaly otroctví, zatímco Portugalci zotročovali jeden kmen za druhým a násilím domorodce nutili dřít na svých plantážích.

Do událostí španělsko-portugalských územních sporů v Amazonii výrazně zasahuje jezuita Samuel Fritz, rodák z Trutnova. Hádanku jeho národnosti se nikdy nepodařilo rozlousknout, neboť ani on sám se v žádné své písemnosti o svém původu nezmiňuje. Samuelovi byl misijním povolávacím rozkazem přidělen kmen Omaguů, ke kterému se dostal v roce 1685. Mezi stovkami dalších misionářů z Evropy vynikal mimořádnou schopností naklonit si přízeň domorodců a mluvit jejich vlastním jazykem. Omaguové obývali ostrovy a pobřeží hlavního toku ve sporné oblasti a byli nejsnadnější kořistí portugalských 'lovců lidí'. Samuel založil misii San Joachim a do roku 1689 mapoval rozsáhlé území patřící jeho kmeni.

rùzné interpretace smlouvy z Tordesillas

Sféry svého vlivu v Jižní Americe si Španělé a Portugalci rozdělili smlouvou z Tordesillas (v čase Samuelova působení však již platila její úprava z roku 1681 zvaná Lisabonská smlouva - povědomý název, že?), jenže tehdejší nedokonalá kartografie umožňovala Portugalcům rozpínat se daleko za vymezenou hranicí. Když Samuel při prozkoumávání území kmene Yurimaguů na dolním toku Rio Negro vážně onemocněl, byl přinucen hledat zdravotní pomoc u Portugalců ve městě Pará. Ti mu sice pomohli, ale hned po uzdravení ho vzhledem k jeho nelibé kartografické práci uvěznili a čekalo se na vyjádření portugalského krále, jak se Samuelem naložit. Až v červenci 1691 (po devatenácti měsících) přišla odpověď, že má být Samuel dopraven zpět do své misie.

V následujícím roce byl Samuel pověřen svým superiorem z La Laguna, aby se vydal do Limy informovat místokrále o bezpráví páchaném na indiánech Portugalci. Tam se vyznamenal už tím, že přišel doprovázen průvodem svých indiánských konvertitů a sám oděn 'po indiánsku'. O všeobecné pozdvižení se postaral i jeho zjev samotný – dva metry vysoká postava a zrzavý plnovous. Tehdejší místokrál hrabě z Monclovy sice Samuela vřele přijal, ale nevyhověl mu v ničem – proč by se místokrál vůbec zabýval lidskými právy v nějaké zpropadené a nevýnosné Amazonii?

námìstí v Yurimaguas

Po tomto neúspěchu Samuel žádal o pomoc autority v Quitu, Madridu a dokonce i v Římě. Nakonec už nedokázal nečinně přihlížet drzé a nesmlouvavé rozpínavosti Portugalců a přiměl své indiány přestěhovat se na horní Maraňon, aby je uchránil před otroctvím. Tak se jeho zásluhou třeba Yurimaguové dostali od přítoku Rio Negro až na 1000km vzdálenou Huallagu, kde se pravděpodobně jen díky němu zrodil významný přístav Yurimaguas, v němž dodnes žijí potomci Yurimaguů promícháni s původními obyvateli tohoto území. Dařilo se mu opravdu uskutečňovat tento neuvěřitelně odvážný plán a navíc i rozšiřovat svojí mapu Amazonie o další oblasti, dokonce i horské jako Huánuco, kde jezero Lauricocha označil za pramen Maraňonu a tedy i celé Amazonky. Začal však narážet na problém, že jemu jinak velice oddaní indiáni se vždy začali bouřit v době jeho nepřítomnosti a uklidnil je znovu jen jeho příchod. V misii San Joachim čelili od roku 1695 jeho zástupci Václav Breyer a František Vydra značným nepokojům, jenž vyvrcholily v roce 1701 vzpourou a podpálením kostela. Samuelův přítel páter Jindřich Václav Richter byl dokonce v roce 1696 v redukci konvertující kmen Cunivů zavražděn.

první mapa Amazonie

Když v roce 1707 Samuel v Quitu intervenoval za pomoc maraňonské oblasti, dostalo se konečně jeho mimořádnému kartografickému dílu náležité pocty. Měděrytec Juan de Narvaez zde vytisknul jeho mapu Amazonie, kterou ještě dlouho s úctou obdivovali mnozí přírodovědci a kartografové. Po té, co Portugalci vyplenili misii San Joachim a obyvatele ze všech území spadajících pod její vliv odvlekli do otroctví, uchýlil se Samuel do vesnice Jeberos na říčce Aipena, kde strávil zbytek života. Zemřel 20. března 1725 a jeho obdivovatelé o něm prohlásili: „Samuel Fritz, ačkoliv v Čechách narozený, učinil toho pro španělskou korunu více než všichni kapitáni a dobyvatelé...“ Kéž by bývalo přišlo do Amazonie více takových, kteří by následovali příkladu jeho nesobeckého počínání. Samozřejmostí se to však často nestalo ani u působení misionářů, jenž brzy zjistili, jak výhodné může být obracet na víru obyvatele, o jejichž území má zájem nějaký bohatý a nenasytný dobrodruh.

dnešní Manaus - amazonská metropole

Během 'kaučukové horečky' v letech 1890-1920 nejvíce zbohatla města Iquitos (Peru) a Manaus (Brazílie). Prvenství ovšem patří městu Manaus (dnes 2 mil. obyvatel), kterému se tehdy dokonce říkalo „Paříž tropů“. Příležitost k mimořádným výdělkům tam nalákala podnikatele z celého světa, kteří si tu stavěli honosná sídla. Jako symbol úspěchu a přepychu této podivné doby zde vznikla velkolepá secesní budova opery 'Teatro Amazonas' – pro tento ztřeštěný nápad (operní scéna v pralese?!) se však našlo dostatek prostředků – mramor se dovezl z italské Carrary, kovové části ze Spojeného Království, střešní tašky z Francie, opona s výjevem 'Snoubení vod', tedy Amazonky s Rio Negro, na jejichž soutoku Manaus leží, přímo z Paříže, ani pro barevné odstíny podlah nestačilo jen dřevo z okolní džungle – doplnilo se evropským dubem.

Tento až anomální hospodářský rozkvět v brazilské části Amazonie měl i po svém rychlém ústupu za následek kosmopolitnější skladbu obyvatelstva, takže zatímco v Manaus běloch snadno splyne s davem, v peruánské Amazonii jen sotva najde místo, kde by se necítil jako mimozemšťan na cizí planetě.

Teatro Amazonas

Zmíněná budova opery je však také výstižným symbolem evropské nadutosti, která se neustále potřebuje v něčem zhlížet a nebere ohled na jiné kultury, po kterých přitom šlape, neboť tu svojí automaticky všude považuje za nejvyspělejší. Jako kdyby se animální primitivizmus, se kterým se všichni evropští kolonizátoři zmocňovali svých držav, chtěl posléze zakrýt důkazy evropské vyspělosti – okázalé na povrchu, ale prázdné uvnitř. Vzpomeňme jen, s jakou úskočností se Francisco Pizzaro zmocnil inckého panovníka Atahualpy (1532) a rozvrátil jeho říši – pobil tři tisíce bezbranných členů jeho doprovodu, což bylo moc i na vládce, který si jinak vyhrazoval právo vládnout nad životem i smrtí všech svých vazalů a v jehož impériu se běžně mladé panny obětovaly krvelačnému bohu Pachacamacovi. Jaký dojem pak po dalších bezmála 500 let asi muselo budit počínání conquistadorů v očích upřímných a bezelstných původních obyvatel? Ano, ani dnes to ještě není 'pouhou' historií, ten, kdo dal na začátku roku 2009 nabídku na odkoupení území celé peruánské Amazonie za účelem jejího úplného zničení, byla opět evropská firma 'Grupo Romero', a tamní domorodci svými hlasitými protesty v červnu 2009 dali jasně najevo, co si o tom myslí, i za cenu krveprolití.

Existuje tendence omlouvat všechno toto počínání tím, že bez bělochů by jinak Jižní Amerika byla barbarská a kanibalistická, což je ovšem pravda asi tak z 1%. Kultura 99% kmenů Amazonie byla duchovnější než evropská, zaplňující vnitřní prázdnotu jasnozřivostí, která se nepotřebuje trapně vychloubat. Je ostudou namyšlených a zaslepených evropanů, že to nedokázali rozeznat.

Dnes je kultura Amazonie rozvrácená a infikovaná výdobytky 'civilizace' jako zhoubným virem. Dosáhnout na tyto vymoženosti motivuje domorodce k ještě rozsáhlejšímu ničení pralesa, neboť vypěstované nadbytky chtějí zpeněžit a dopřát si posléze například lodní motor – když už na něj dosáhnou, tak je to ten nejhlučnější a nejsmradlavější. Slovo 'ekologie' nikdy nepotřebovali chápat, protože se v jejich domácím odpadu nikdy neobjevily plasty, sklo, vybité monočlánky, atp. Tak bělošský rozpínavý a sobecký svět všude jen generuje zkázu – ale potom se na obdiv postaví velkolepá budova opery a vše je zase v pořádku, všechno to krajní utrpení mělo svůj účel, můžeme si pak poslechnout zpěv slavných operních pěvců – jak slabá útěcha za umlčený zpěv džungle.

Udržovatelé spojení se zdrojem síly (šamani, curanderos) ztrácejí svojí tradiční autoritu, uchylují se s hrstkou přívrženců nenakažených egoismem do posledního svého útočiště, ze kterého usilují o záchranu džungle, která jediná ochraňuje jejich čistý svět pravdy před křesťanskou přetvářkou. Jsou však i nelhostejní běloši, kteří nepřehlíží dosah možných následků a uvědomují si, která hodina v tomto trendu odbila. Naštěstí je zároveň i dost evropanů, kteří vidí pod naleštěný povrch své kultury a chtějí její vulgárnost vyvážit pomocí tam, kde to slušnost a důstojnost vyžaduje. Tak vznikají nadace a obecně prospěšné společnosti snažící se zachránit významné amazonské ekosystémy a kulturu kmenů, které jsou s nimi neodmyslitelně spjaté. Veřejně známější je například Velká Amazonie o.p.s., frekventovaně popularizována svým představitelem Mnislavem Zeleným (Atapanou), jenž zaměřuje své ušlechtilé aktivity na povodí Río Caura ve Venezuele (více na http://www.granamazonia.cz/).

Sbírka 'Cachiyacu' si klade za cíl vytvoření přírodní rezervace v povodí řeky Cachiyacu v Peru. Na tento unikátní ekosystém se zatím nezaměřila žádná jiná organizace, takže pomoc potřebuje jako sůl, i když to není v tomto případě příliš výstižný příměr, neboť sůl se na tomto území těží. Tenké průzračné potůčky jako živé nitky svádějí vodu z kopců o velikosti do 1200 m.n.m příslušejících k poslední andské kadéně, od osady Balsa Puerto se pak druží skrze mnoho půvabných meandrů až k vesnici Varadero, kde se Cachiyacu vlévá do Paranapury – přítok mohutného toku Huallaga.

Sbírku spravuje Jungle-medicine.eu, s.r.o. a za správnost použití jejích prostředků ručí David von Ava, který na území kmene Chayahuitů již několik let studuje šamanskou tradici. Významní donátoři získají přístup k přehledům, jak se s financemi naložilo, čímž Jungle-medicine.eu dokazuje, že účel sbírky je poctivý a prostředky neslouží na krytí jejích nákladů.

více informací...